2011-02 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (35)

V tomto pokračování seriálu se poprvé setkáme s osobností nového duchovního správce rozsáhlé liberecké farnosti, Matthäusem Josephem Schmidtem. Protože to byl člověk mimořádné zajímavý, za jehož působení došlo v organizaci i v samotném životě liberecké církve k výrazným změnám, nebude to zdaleka setkání poslední. A jelikož právě za jeho éry se definitivně ustálila posice kaplana jako trvalého pomocníka řádně ustanoveného správce farnosti, představíme si postupně i tyto, někdy neprávem opomíjené „dělníky na vinici“.

Matthäus Joseph Schmidt se narodil patrně v roce 1648 v Pfaffendorfu nedaleko proslulého lužického města Lubáň. Třebaže Lužice v době jeho narození již formálně náležela Sasku, přece jen byla nadále vnímána jako součást Českého království – když ne v rovině politické a právní, pak jistě v oblasti kulturní a společenské. Velká většina Lužičanů spojovala svůj osud s českým prostředím, zřetelně se to projevovalo zejména při volbě škol. Také mladý Schmidt konal svá teologická studia v pražském konviktu u svatého Bartoloměje, dosáhl kromě kněžského svěcení hodnosti bakaláře teologie a mistra svobodných umění a filosofie. Prakticky celý kněžský život strávil v malé oblasti Liberecka a frýdlantského výběžku. Nejprve jako kaplan dlouhá léta pomáhal frýdlantskému děkanovi Melchioru Riesnerovi, v letech 1683 – 1693 působil samostatně ve farnosti Vítkov. Z Vítkova přišel 16. června 1693 jako nový farář do Liberce. Bylo mu tehdy 45 let a měl před sebou největší výzvu kněžského života. Z minulých pokračování seriálu „Dělníci na vinici“ dobře víme, jaké problémy trápily Schmidtovy předchůdce. Doba byla navíc zjitřena neustálými spory nedávno zesnulého Adama Löhla a význačných měšťanů o místo kaplana. Jakkoli tedy městská rada uvítala Schmidta s náležitou pompou, přece jeho jednání v prvních týdnech pozorně sledovala a očekávala, jakým směrem se bude farnost pod novým vedením ubírat. Schmidt byl pro nelehkou roli jistě připraven dobře, předcházela jej velmi dobrá pověst diplomata a zároveň agilního organizátora.¹

Již během prvního roku v novém působišti docílil významného úspěchu, když na vrchnostenském úřadu vymohl obnovení vodovodu ve farní budově. Nemohu dokázat, zda při této modernizaci svého obydlí již pomýšlel na blaho budoucích kaplanů, o trvalou přítomnost pomocníků v duchovní správě se však horlivě zasazoval. Prvním libereckým kaplanem po více než dvaceti letech se 24. srpna 1693 stal rodilý Chrastavan Franz Richter², mistr svobodných umění a filosofie. Richter hned po svém příchodu převzal vedení matrik a významně tak ulehčil Schmidtovi, který se mohl zabývat zásadními otázkami dalšího vývoje farnosti.³

S příchodem a trvalou přítomností kaplanů bylo třeba vyřešit otázku jejich ekonomického zajištění. V minulém dílu tohoto seriálu nám petice radních proti faráři Löhlovi poodhalila zákulisí financování místa kaplana. To se ovšem jednalo ještě o plán, který nebyl a vzhledem k absenci výpomocného duchovního ani nemohl být realizován. Městské účty za rok 1694 dokládají, že „že panu faráři k ročnímu příspěvku na udržení pana kaplana podle úředního svolení má být vydáno 35 zlatých a stejná suma má být nadále vyplácena každý rok.“ Suma 35 zlatých byla trvalým příspěvkem městské rady k vyživení kaplana, potvrzuje ji totiž i další účet z roku 1700.⁴ Nebyl to příjem jediný⁵, zato patřil mezi nejvyšší. Určitým zpestřením ekonomických vztahů mezi světskou a duchovní správou města byl každoročně udílený „truňk“. Jak již název napovídá, jednalo se kromě menších obnosů⁶ také o dary tekutého charakteru, nejčastěji vína a piva.

V roce 1694 byl nově založen a obehnán zdí hřbitov, který nahradil dosavadní provisorní pohřebiště z doby morové epidemie. Je zřejmé, že hřbitov byl zamýšlen jako hlavní pohřebiště pro rozsáhlou libereckou farnost. Protože však zřízení této nekropole symbolicky uzavřelo neblahou etapu libereckých dějin, totiž dobu morové epidemie a odstraňování jejích dalekosáhlých následků, přistoupila gallasovská vrchnost v dorozumění s libereckým farářem k realizaci ještě rozsáhlejšího a potřebnějšího projektu.

V letech 1695 – 1698 na pozemku nového hřbitova vyrostl kostel svatého Kříže. Nebyl to ovšem ten Křížový kostel, jak jej známe dnes. Třebaže se Liberec pomalu vzpamatovával z pohrom dob nedávných, neměl prostředky na více než na výstavbu skromného barokního kostelíka. Ale v nádheře architektury nebo ve velikosti význam tohoto chrámu nespočíval. Křížový kostel byl symbolickým vyjádřením sjednocení všech Liberečanů v katolické víře. Otřesné zážitky morové epidemie, kdy lidé umírali po stovkách, obětavost duchovního správce, který za všech okolností pomáhal trpícím, vděčnost Bohu za uchránění před větší katastrofou – to byly důvody, které vrátily měšťanům starou víru. Tady již nebyly nutné úřední příkazy a násilné metody rekatolizace, útěky do ciziny či tajné skrývání po lesích. I když to v uších dnešních takzvaně moderních lidí bude znít jako otřepaná fráze, dosud neosobní a vzdálený Bůh se stal v době morové epidemie a po ní pro měšťany skutečným přítelem. Nebyl to někdo, koho se jim církev snaží vnutit a koho lidské problémy nezajímají. Ne, na Boha se Liberečané v těžkých dobách obraceli spontánně, předkládali mu své obavy a prosili ho o pomoc. Farář Luzerna pak Boha a jeho církev v Liberci representoval a právě díky němu si všichni uvědomili, že církev není nepraktická instituce, libující si v majetku a využívající podpory státní moci. Církev, jak ji poznali v dobách nejtěžších, byla církví milosrdnou, soucitnou, obětující se a trpící se svými věřícími. Proto pro ně možnost podílet se na stavbě nového kostela znamenala zároveň možnost projevit svůj vděk a lásku k Bohu. Nepřispívali na stavbu, protože je k tomu nutila vrchnost, ale protože tím vyjadřovali své nejvnitřnější pocity. Právě v tom byl a dosud je největší význam Křížového kostela, který dnes mnohdy vnímáme jen jako krásnou ukázku barokní architektury, jako svého druhu museum.

Dnešní doba nadužívá symbolů, nedokáže pojmenovat věci správně. Proto se tak často setkáváme s termínem „genius loci“, kterému valná část veřejnosti nerozumí vůbec nebo mu rozumí nesprávně. Ale jestliže „genius loci“ znamená duch místa, tedy symbolizuje místo opravdu produchovnělé, nedovedu v Liberci najít vhodnějšího nositele tohoto označení než je právě Křížový kostel.

Právě z těchto důvodů jsem se příští pokračování našeho seriálu rozhodl plně věnovat tématu výstavby Křížového kostela.

 ____________________

1) Schmidt byl ochoten pro dobro farnosti obětovat i své vlastní peníze, takto například pořídil některé součásti mobiliáře do kostelů ve Vítkově a Mníšku. Jak již pozorní čtenáři tohoto seriálu vědí, farnost Vítkov, původně příslušející k libereckému obročí, byla zřízena v roce 1674 a Mníšek jí podléhal jako filiálka.

2) Franz Richter působil v Liberci jako kaplan až do 21. května 1701, poté se stal farářem v Osečné.

3) Náplň takových zásadních otázek k řešení se v souvislosti s vývojem farnosti často měnila. Například již v roce 1695 vyhotovil Schmidt soupis všech farníků, kteří mu nezaplatili za svatby a pohřby. Nebylo jich málo, seznam obsahuje na 52 položek, většinou v řádu několika desítek grošů.

4) Jen pro zajímavost z tohoto účtu vybírám pro srovnání další odměny. Farář si ročně přišel na 71 zlatých 10 krejcarů, varhaník a kantor pobírali po 70 zlatých, zvoník jen 8 zlatých. V jeho případě se ovšem jednalo pouze o jakýsi paušál, další peníze získával za každý výkon své zvonické profese.

5) O struktuře příjmů duchovních jsem se v tomto seriálu mnohokrát zmiňoval. Mezi důležité požitky patřily poplatky za tzv. štolu či finance z pronájmu farských polností.

6) Mluvím tu o darech v řádu jednotek zlatých. I v tomto případě však radní respektovali hierarchii duchovních, kaplan dostával zhruba dvakrát méně než farář.

Petr Kozojed