Liturgika (1)

Počíná se seriál Liturgika stránek VeB

o předmětě, který zcela neprávem budí mezi lidem věřícím velikých častokráte rozepří. Ač neprávem, jelikož v oboru tomto jest vše z oborů církevních nejjasnějším a úplně bezkonfliktním, kdyby však lidé neznalí náhledů svých s jistotou nepřednášeli, ač věcem těmto rozumějí pramálo ba častokráte vůbec.

1. Co jest katolická liturgika a kterak se děli?

Liturgika katolická, do níž příležitostně vkládati budeme i liturgiku řeckokatolickou i moderní její představy na počátku třetího již tisíciletí po Kristu, Pánu našem, jest nauka o tom, kterak bohoslužba v církvi katolické se koná.

Slovo „liturgika“ utvořeno jest z řeckého slova leitúrgia, a to opět ze slov le-itos = „obecný“, „veřejný“ a ergon = „úkon“, „služba“; slovo leitúrgia značilo tedy původně úkon veřejný čili službu obci (vlasti) prokázanou.

Poněvadž pak bohoslužba koná se tím způsobem, že osoby k tomu oprávněné, užívajíce zvláštních rouch, nádob a knih, vykonávají posvátné obřady na určitých místech a v určitých dobách, pojednává liturgika katolická i v oboru rozšířeném, jak zmíněno svrchu:

a) o osobách, které bohoslužbu konají,
b) o bohoslužebných místech,
c) o roušich, nádobách a knihách, jichž při bohoslužbě se užívá,
d). o posvátných obřadech a
e) o posvátných dobách.

2. Liturgické knihy přehledně

Protože vše důležité v knihách uchováno jest, pojednáme předně o těchto. Úvodem krátce a prostě:

Obřady, modlitby a zpěvy, jichž při bohoslužebných úkonech uživati se má, obsaženy jsou v knihách liturgických. Liturgické knihy jsou: missál, breviář, pontifikál, ceremoniál a rituál.

    Missal zavřený           Missál rozevřeený na pulpitu.

Missál (z lat. „missa“ = mše) neboli mešní kniha obsahuje modlitby mešní pro všechny dny celého roku. Jest to veliká, skvostně vázaná kniha (viz obr.), která se na oltáři klade buď na malý pulpit anebo polštář.

Breviář jest kniha, v níž obsaženy jsou modlitby, jež kněz den co den v určitě doby modliti se jest povinen.

Pontilikál a ceremoniál obsahují obřady a modlitby, jež jen biskupovi (pontifex) příslušejí.

Rituál (z lat. „ritus“ = obřad) obsahuje modlitby, jichž kněz při udělování svatých svatosti, při pohřbech a jiných obřadech užívati jest povinen.

Veškery tyto knihy sepsány jsou jazykem latinským. Užívati církev jazyka tohoto při úkonech liturgických přikazuje z těchto důvodů:

a) jedním jazykem církevním dává se najevo, že pravá církev jest toliko jedna;
b) z Říma, kde latinského jazyka vůbec se užívalo, rozšířilo se křesťanství k přemnohým národům;
c) latinský jazyk jest sice již půl tisíciletí zatím ještě jazykem mrtvým (tj. nemluví jím již žádný národ jako jazykem mateřským), i není v době této podroben probíhajícím změnám jako jazykové jiní; hodí se tedy dobře k přesnému vyjádření pravd náboženských.

Ačkoliv obřady bohoslužebné se konají jazykem latinským, přece jim věřící dobře rozumějí, neboť o významu jejich v domácnostech od rodičů, ve škole od učitelův, i v kostele jsou důkladně a pravidelně poučováni a mimo to ti, kdo porozuměti ještě neumějí či schopni nejsou, mívají v rukou modlitební knihy, v nichž nejdůležitější modlitby, jež při bohoslužbách se konají, přeloženy jsou do jejich mateřského jazyka. Z důležitých příčin dovoluje církev sv. v některých krajinách o počátky křesťanství se zvláště zaslouživších užívati i jazyka tam obvyklého; např. jazyka staroslovanského v některých diecesích dalmatských, jazyka řeckého, arménského, syrského, ethiopského aj. v krajinách východních, kde od pradávných dob při bohoslužbách jich se užívalo.

Latinské zpěvy ke mši svaté obsaženy jsou v tak zvaném graduálu, zpěvy k nešporám a jiným podobným pobožnostem v tzv. antifonáři.

Nicméně dovoluje církev sv., ovšem toliko od bojů protireformačních a dočasně (v Zemích českých v maličko případech již od bojů protihusitských), aby lid při tiché mši svaté avšak nikdy ne v adventě a postě zpíval jazykem mateřským, jakož i aby některé pobožnosti (např. litanie a modlitby při odpoledním požehnání aj.) konaly se jazykem mateřským.

Písně, jež věřící zpívají ve chrámě jazykem mateřským, jsou obsaženy buď ve zpěvnících (tzv. kancionálech) anebo i v modlitebních knihách.

Podle biskupa Antonína Podlahy

Krátký exkurs VeBu o liturgickém zpěvu.

Lze jej dělit do dvou skupin:
1. zpěv mešních textů – gregoriánský chorál  Ve středověku, tj. po dobu skoro 1000 let, byl výlučný, v novověku slovně upřednostňovaný, vč. silných (nebo spíš siláckých?) výzev posledního 2. vatikánského koncilu, fakticky však zasouvaný do pozadí až zapomenutí.
2. zpěv jiných textů – jednak figurální vícehlas s doprovodem či bez něho (objevuje se ke konci středověku a stále sílí) a jednak lidový duchovní zpěv. Je ovšem třeba říci, že oba tyto druhy zpěvu zasáhly dříve či později i mešní text. Lidový duchovní zpěv byl poprvé v Čechách povolen při mši svaté pražskou synodou r. 1406 (tedy 100 let po převládnutí novověku) v podobě pouhých čtyř písní: Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave, Jezu Kriste, ščedrý kněže a Buoh všemohúcí. Tridentský koncil měl roku 1562 původně v úmyslu figurální hudbu i lidový duchovní zpěv při liturgii zcela zakázat, ale nakonec pro to nenašel sílu; vlak novověku byl už příliš rozjetý. Podobně v protireformačním boji u nás: protestanti stejně jako husité od počátku nahrazovali podivnost své liturgie mohutnými zpěvy a jesuité se domnívali, že protestantismu budou nejlépe čelit stejnou mincí – zpěvem při mši svaté. A začaly se množit nejrůznější kancionály buď s původní katolickou slovní tvorbou, nebo pokatoličtěné protestatské písně (v českém breviáři to na hymnech můžeme názorně pozorovat). Mnoha lidem se nelíbí současné, původní protestantskou výplň připomínající kytarové, a už i basové, bubenické a jiné kreace při liturgii. Takoví by si měli uvědmit, kde, kdy a v čem mají tyto výtvory svůj dávný původ. Pokud fandíme novověku, jehož charakteristkou je střídající se evoluční a revoluční pokrok, tedy vždy pokrok, můžeme proti kytarovým mešním seancím namítat možná něco estetického (spíše tedy subjektivního), ale ne logického a věcného. Vždyť i ona pražská synoda roku 1406 (jeskyňky líbeznými hlásky prosí: „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou sedničku, jen dva prstíčky ...“)  i Tridentský koncil se ve skutečnosti k (mírnému) pokroku přihlásily. Že neřeší takové věci od kořene, z něhož roste změna vpřed jednou krokem jindy skokem, si ve víru událostí nikdo tehdy neuvědomoval. K liturgickému zpěvu se ještě později vrátíme při úvaze o částech mše svaté.

Příště si povíme o knihách liturgických podrobněji. Ale před tím si vzhledem k Velikonocům ještě všimneme velkopátečních přímluv.