Pohled na středověk a na jeho přechod k nové době

Uveřejňujeme tento pohled na středověk a na jeho konec. Čtenář snadno může jednotlivé skutečnosti konfrontovat se středověkými thesemi o církvi, státu a jejich vztahu tak, jak jsou obsaženy v principiální bule Unam Sanctam. Takto se lze dopátrat toho, kde ležela odpovědnost za pád křesťanského světa. Předložený článek (jeho 2. část) sice končí jakoby optimisticky, ale je to, dle našeho názoru tzv. optimismus povinný – na obnovu středověkých principů naprostá většina křesťanů nepomyslela a nepomyslel na ni ani autor tohoto Pohledu (red.).

1. část Úvod ke středověku

Středověk lze nazvati křesťanským věkem posavadních dějin. Neboť tenkráte nebyly toliko srdce, domy a kostely, tj. jednotlivci, rodiny a obce křesťanskými, ale požehnáni z křesťanství plynoucí rozlévalo se na veškeré lidstvo, uchopilo a proniklo všechny jeho poměry: všeobecný život, stát, společnost, stavy, ústavy, práci, školu, vědu, umění, obchod, řemesla a všechno, co by ještě bylo lze jmenovati; byl to svět Bohu zasvěcený.

Římský stát zůstal v celku ve svém ústrojí pohanským, i když císařové s poddanými stali se křesťany. Pohanský stát činil nárok k celému člověku (pozn. red.: jako dnes), a byl jemu auktoritou ve všech jeho duchovních i hmotných poměrech. Tu vystoupilo křesťanství a posvětilo stát (pozn. red.: to je zapotřebí učiniti i dnes). Veškeré dějiny tohoto posvěcení máme od slov sv. Remegia k franskému králi Chlodvigovi: ,,Skloň svou hlavu, Sikambře, až do slov Karla Velikého: „Carolus, Dei gratia rex, devotus sancte Ecclesiae defensor humilisque adjutor“ (Karel, z Boží milosti král, oddaný sv. Církve obhájce a ponížený pomocník). Nastalo dělení časných a věčných práv, poznalo se, že práva časná náležejí státu a spolu zevnitřní ochrana věčných. Vzniklo křesťanské království. A tu nespokojila se církev s pouhým poučováním tohoto království a chráněním jeho proti zpourám, ale ona posvětila je skrze svého prvního biskupa v říši pomazáním při korunovaci, jak se to stalo při prvních králích israelských, kterěhož pomazání potom v Starém Zákoně nenalézáme. Toto pomazání nalézáme v křesťanských říších při každém jednotlivém králi, který teprva tímto úkonem církve stal se pravým, řádným a dokonalým králem. Korunovace byla spolu národní slavností; neboť král činil při ní sliby a přísahy nejen církvi ale též národu, kterýž je slyšel. Král poklekl před biskupem. zástupcem Božím, ctě tak velebnost Boží, kterou králové panují; biskup posadil mu na hlavu zlatou vynikajícím křížem ozdobenou korunu, a ustanovil jej tak za křesťanského panovníka, kterémuž jest pamatovati ne pouze na zlatou velebnost toho světa, ale též a to hlavně na křiž.

Králové měli též svou hlava, kterou byl císař. Křesťanské císařství jest myšlénka papežská. Všeobecnost císařské moci mela svůj základ ve všeobecné ochraně církve. Jako král byl ochráncem církve ve své říši, tak byl římský císař ochráncem Církve Římské a Stolce Apoštolského, a timž ochráncem veškeré katolické církve. Církev katolická měla se rozšiřiti po celém světě, císař měl ji po celém světě hájiti, a z toho plynulo mu potom panství nad celým světem (imperium mundi). Přednost moci císařské uznávali všichni křesťanští národové, jakousi svrchovanost císařovu uznávali králové nad sebou dávajíce mu přednost cti přede všemi a pokládajíce jej za pramen milosti. což trvalo až do posledního císaře římského Františka II. (našeho to císaře Františka I.); však proti politické nadvládě císařově vzpírali se národové, a králové^- nechtěli býti jeho vasaly čili many.

Poněvadž císaři bylo hájiti papeže, tu bylo záhodno, aby papež nosiče císařské moci prozkoumal, schopen-li jest ke svému vznešenému úkolu. A tak utvořil se znenáhla náhled, že papež císaře tvoří. korunovaci císařskou. Žádný nebyl v středověku za císaře pokládán, kdož od papeže na císařství korunován nebyl. Císařství nebylo žádným národním, ale všeobecným ústavem. Po mnohá století náležel jenom císařům název: „Veličenstvi,“ a ne králům.

Zvláštním řízením Božím stali se papežové takořka proti své vůli zerněpány malé říše, a měli tak svou samostatnost a nezávislost pojištěnou. Ano vstoupili docela v čelo veškerého křesťanstva jakožto nejvyšší auktorita národův i panovníků; hájiliť národ proti násilí panovníků, a panovníků proti národům, když jim nespravedlivě poslušnost vypovídali; drželi národy i panovníky v mezích zákona Božího, a přiváděli tento zákon  ku platnosti jak v životě státním tak v životě jednotlivců. Církev jakožto ústav původu a ustanovení přímo Božího stála vysoko nade vším v očích státu i jednotlivců. Při vši mnohdy slabosti a křehkosti držitelů církevní moci dosáhli národové v středověku pod poručenstvím církve veliké občanské svobody a vzdělanosti, a zachovali se od despotismu, kterémuž Asie a rozkolníci propadli.

Východní církev trhala se stále. od své matky, církve římské, a odtrhla se konečně od ní na dobro, zato poskytuje smutný obraz úpadku a nepohyblivosti (pozn. red.: na rozdíl od dnes časté překotné měnlivosti na Západě), sténajíc pod despotismem byzantského dvora. Nový nepřítel křesťanstva (pozn. red.: dnes je tento nepřítel mající aspoň jakousi převrácenou víru především nepřítelem panujícího západního sekularismu)_; mohamedánství, trhal jednu provincii po druhé od východní říše, až ji konečně na dobro podmanil, dobyv Konstantinopole (14.53). Vyznavači Kristovi řidli pod panstvím mohamedánským, a vymřeli v mnohých rozsáhlých krajinách na dobro. Zato odolal Západ statně mohamedánství, a Španělové vypudili jeho vyznavače ze svého území dobytím Grenady (1492).

____________________

Pokřesťanění národů slovanských podal jsem obšírněji a důkladněji, nežli by snad náleželo do všeobecných církevních dějin, a napravil tak chybu četných německých dějepisců, kteří církevní dějiny slovanských národů, takořka mimochodem, jenom nějakou stránkou odbudou, tak že čtenář ani nezvi, byli-li nynější slovanští rozkolníci již od počátku rozkolníky, neb jimi teprva později se stali, a kterak v rozkol strženi byli. A tu podal jsem důkaz, že všichni národové slovanští byli původně katolíci, obcující s Apoštolskou Stolici a to mnohdy velmi živě. Bulhaři, Srbové a Rusové byli zprvu katolíky, teprva později zaplétali se do rozkolu, kterýž konečně, avšak hodně pozdě, u nich vrchu nad katolickou církví dosáhl.

Dr. Frant. Xaver Kryštůfek, Všeobecný církevní dějepis, Díl Druhý, Část první, Středověk, 1886, s. I

2. část Pohled na přechod od středověku k novověku

 Středověk, jak jsme v úvodě k němu pravili, jest věkem křesťanským posavadních dějin, neboť. křesťanství uchopilo a proniklo všechny poměry lidstva a zasvětilo celý svět Bohu. Církev obrátila Evropu ke Kristu a započala v nově odkrytých zemích afrických, asijských a amerických velikolepou činnost. Národové tvořili jed nu velikou křesťanskou rodinu, v jejíž čele stál papež netoliko jako hlava duchovní ale též politická, vedle něhož stál římský císař jako, abychom novověkého výrazu užili, druhá evropská velmoc. Však další řádný vývoj posavadního řádu byl chybami národův i panovníků zamezen. Již ke konci středověku byla auktorita znamenitě otřesena a Apoštolská Stolice klesla ve všeobecné^, vážnosti. Proti papežům byla opposice: biskupové toužili po větší samostatnosti a chtěli býti prosti dávek do Říma; knížata pohlíželi závistivě na bohatství církve a summy peněz, které z jejich říši do Říma plynuly; německá města říšská nenáviděla pravomocnosti biskupů, přemrštěně vypisovala se skleslost kázně mezi duchovenstvem a rozmařilý prý život papežského dvora. Reformatio in capite et membris (oprava v hlavě i údech) byla všeobecným heslem, a vina, že tato oprava provedena nebyla, dávala se papežův, jakoby oni ji byli zamezili.

Národově za vedením církve učinili znamenité pokroky ve všech odborech věd a umění, a sblížili se mnohými novými závody, jako zavedením pošt králem Ludvíkem XI. (1461 – 1474) ve Francii, jehož následoval v Německu císař Maximilian I. a vynálezem tisku, který myšlénky rychle, lacino a trvale majetkem všech národů činil. Užíváním střelného prachu změnilo se válečnictví úplně, rytířstvo pozbylo své ceny a váhy, zavedla se znenáhla stálá žoldnéřská vojska, která velikou obtíží národů se stala. Odkrytím nových zemi povznesly se obchod a plavba, ale spolu nenasytná lakota zachvátila národy, kteří jenom po hmotném zisku se pachtili.

Znovuzrození věd na základě starých klassiků čili renaissance zplodila záhy pohanského ducha s veškerou jeho nemravností a spustlostí, která tvořila ráz pozdějšího humanismu, a učinila si úkolem podkopávati církevní vědu a za ní stojící zjevení Boží. Z kruhu humanistů, jimž nečistota byla žertem, zaznívá vždy hlasitější a hlasitější válečné heslo proti řeholníkům a řeholnicím, proti postu, zdrženlivosti, poutím a bohoslužbě, proti článkům víry a vůbec všemu, co posud bylo křesťanům svatým a drahým. Tito lidé tvoří první ohnisko tak zvané reformace. Původem jich stala se erfurtská universita, posavadní statná škola církevní vědy, první podporou boje proti církevní vědě, církevnímu životu a církvi samé.

Touha po svobodě zachvátila všecky, a svoboda proměňovala se v neposlušnosť a nevázanosť. Neposlušnosť vystupovala nejprve proti papeži, biskupům a duchovenstvu, ale brzo též i proti světské vrchnosti.

Velikou nehodou bylo, že i moc světská z řádných koleji všude vybočovala. Panovníci snažili se zničiti moc šlechty a svou říši o kus země rozšířiti. Ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Anglii dosáhli panovníci moci absolutní, za to císařská moc v Německu a královská v Polsku stala se pouhým stínem. Stát odcizoval se církvi, politika morálce a veřejný život církevnímu vlivu a názoru. Až do roku 1470 jsou dějiny náboženského života stálým a vítězným bojem dobrých živlů proti zlým. Ale od onoho času nejsou dobré živly s to, aby humanismu s jeho pohanstvím přemohly. Dobré a zlé vrstvy dělí se od sebe a staví proti sobě. Zloba stává se vzdorovitostí a drzostí, přechází k útokům a nepřichází do rozpaků při volbě prostředků, jen když zdají se býti vydatným proti křesťanství. Proti církvi a jejímu učeni připravovala se vzpoura, která konečně vstoupila v život pod jménem nynějším: protestantství, které veškeren posavadní církevní vývoj a názor zavrhlo a v lůně svém zárodky k sociálním a politickým převratům chovalo, jež záhy na den vyšly. Nastal veliký boj církve s protestanty na poli duševním i hmotném o církevní ústavu, křesťanskou anthropologii a učení o milosti. V tomto boji dobylo si protestantství občanské a politické rovnoprávnosti s církvi mírem vestfalským (1648), a církev provedla svou opravu na sněmě Tridentském. V dalším vývoji proměnilo se protestsantství v rationalismus, vtíralo se pod jinými jmény jak do učeni tak do ústavy církev a zplodilo vědu, která veškeré positivní zjevení Boží popírá a státu slouží, aby církev v porobu uvésti mohl.

Církev uhájila se vítězně proti vtíráni se protestantství do lůna jejího, bojuje s převrácenými státními theoriemi a zakouší v tomto boji hrozného pronásledováni. Ale při všech obtížích církev se rozšiřuje, četní bludaři navracejí se do jejího lůna a v krajinách pohanských katoličtí věrověstci nabývají znamenitých úspěchů za ztráty v Evropě.

Dr. Frant. Xaver Kryštůfek, Všeobecný církevní dějepis, Díl Třetí, Nový věk, 1892, s. 1