Středověká Christianitas

K diskusi: Jak by se dala co nejstručněji charakterizovat gotika a také středověká společnost?
Pro gotiku i pro středověk je snad nejpříznačnější řešení napětí-vztahu mezi nebem a zemí, nadpřirozenem a přirozenem, mezi náboženstvím-křesťanstvím a všedním-světským životem. mezi mocí světskou a duchovní, mezi církví a státem, mezi svátostností a světskostí, vztah mezi vírou a rozumem, duší a tělem, krátce řečeno tehdejší řečí mezi vertikálou a horizontálou. Toto společenské řešení, vyjádřené dávnou naukou o tzv. dvou mečích (duchovním a světském), bylo však v rovině teoretické, a prakticky se bezchybně realizovalo jen v umění: v architektuře nikdy nepřekonaných katedrál, malířství, literatuře. V rovině společenské docházelo k občasné nevyváženosti obou složek, k převaze jedné nebo druhé; a to někdy velmi značně. Kvůli tomu je středověk kritizován, posléze i opuštěn, avšak neoprávněně. Tato nevyváženost je totiž dána padlou lidskou přirozeností, neodstranitelným rozporem mezi milostí a hříchem – a na této zemi tomu nemůže být ani jinak. Dnes začíná být stále zřejmější, že pokusy o odlišné řešení ztroskotaly už z důvodu teoretických. Nyní rozvinutý, novověký pokus o řešení je vychýlen zcela ke světu – a nikdy nevídané genocidy popisované zde v rubrice Vybrané problémy novověku, 40 Umělé potraty, jsou toho důsledkem. Je na čase novověkou diskvalifikaci uznat. Opačné vychýlení – na stranu náboženství – pozorujeme dnes také: snad nejvíce ve vševládném islámu; lze s jistotou předpokládat, že pokud by stejnou roli totálního hegemona zaujalo křesťanství, nedopadlo by to lépe. Jinou otázkou ale je, zda dnešní svět vypuštěný z láhve by byl ochoten, či zda by jej bylo možné rozumně přimět, k návratu do teoretické vyváženosti, jež charakterizovala nejen gotiku, ale středověkou Christanitas vůbec.

br. Felix OFM / Obrázek libereckých farností roč. 9, č. 2, 9. 1. 2011, příloha

Bula Unam Sanctam – první princip středověké Christianitatis

V jedinou svatou církev katolickou a rovněž apoštolskou naléhavou věrou věřiti jsme puzeni a jí se držeti, my pak v ni pevně věříme a jasně ji vyznáváme, mimo ni není spasení ani odpuštěni hříchů, slibem provolávaným ve Chvalozpěvech: ,Jediná je holubice moje, dokonalá moje. Jediná je matky své, vyvolená rodičky své“; ta zpodobuje jediné mystické tělo, jehož hlavou je Kristus. Krista vpravdě Bůh.

V ní je jeden pán, jedna víra, jeden křest. Vždyť jedna byla v diluviální době (v době potopy) archa (koráb) Noemova, jednu církev představující, která v jedné míře sestavena jednoho měla, Noema totiž, kormidelníka a kapitána, a vše, co zůstalo na zemi mimo ni, bylo, jak čteme, zničeno. Tuto pak jedinou uctíváme, jak praví Pán v Proroku: „Vyrvi z kopí, Bože, duši mou a z tlamy psa jedinou moji.“ Za duši totiž, to je za sebe sama, prosil stejné za hlavu i tělo, protože tělem nazval jedinou, rozumí se církev, pro jednotu slibu, víry, svátostí a lásky církve. Toto jest ono roucho Páně, které nebylo roztrženo, o němž losem rozhodli.

Tudíž jedna a jediná církev má jedno tělo, jednu hlavu, nikoli dvě hlavy jako nestvůra, rozumí se Krista a Kristova vikáře Petra, a Petrova nástupce, jak říká Pán samému Petrovi: „Pasiž ovce mé.“ Moje, praví. a souhrnné, nikoli po jednotlivu tyto nebo ony: pročež se rozumí, že veškeré ovce spojil dohromady. Ať již tedy Řekové či jiní říkají, že nebyli svěřeni Petrovi neb jeho nástupcům, nutně doznávají, že nejsou z ovcí Kristových, když přece Pán pravil v Janovi, že jest jeden ovčinec a jeden pastýř.

A v této jeho moci jsou dva meče: duchovní totiž a světský, jak nás o tom poučují evangelia. Neboť apoštolům mluvícím ve shromáždění: „Hle, dva meče tuto,“ neodpověděl Pán, že je to příliš, nýbrž dosti. Zajisté ten, kdo popírá, že je v pravomoci Petrově světský meč, špatně slyší slova Páně: „Zasuň meč svůj do pochvy.“

Obojí tedy meč je v moci církve, totiž meč duchovní i světský. Ale tohoto se má užívat pro církev, onoho církvi. Onen je v rukou kněze, tento v rukou králů a vojáků, ale mají ho užívat podle pokynu a dovolení církve.

Je třeba, aby byl meč pod mečem, a světská autorita, aby podléhala moci duchovní. Neboť, říká-li Apoštol: „Není moci leč od Boha: copak jest, od Boha stanoveno jest,“ nebylo by však bývalo stanoveno, kdyby nebylo meče pod mečem a kdyby jakoby spodní meč nebyl tažen druhým mečem do výšin. Neboť podle Blahoslaveného Dionysia zní božský zákon tak, že spodní má být prostředním veden do vrcholných oblastí. Neuspořádávají se tedy podle řádu světa všechny věci rovně a bezprostředně, nýbrž nejnižší prostřednictvím středních a spodní prostřednictvím vyšších.

Sluší se, abychom tím jasněji vyznali, že duchovní moc převyšuje hodností a vznešeností moc světskou o tolik, o kolik duchovní statky předčí světské. To vidíme pouhým zrakem také z dávání desátků, i z dobrořečení, i ze svěcení, ze samého přijímáni moci, ze správy samých záležitostí. Neboť podle pravdy, duchovní moc ustanovuje moc světskou, a soudí ji, nebyla-li dobrá. Tak to dosvědčuje Jeremiášovo proroctví o církvi a církevní moci. „Hle, ustanovují tě dnes nad národy a říšemi a nad ostatními, které přijdou.“

Tedy, pochybí-li moc světská, soudí ji moc duchovní; pochybí-li však nižší duchovní moc, je souzena svou vyšší mocí; pochybí-li nejvyšší duchovní moc, soudí ji jedině Bůh, ne však člověk, jak dosvědčuje Apoštol: „Duchovní člověk soudí vše, sám však není nikým souzen.“ A tak tato autorita, i když je dána člověku a vykonávána člověkem, není lidská, spíše božská, Božími ústy Petrovi daná, jak jemu tak i jeho nástupcům, v témž, jejž vyznal, pevná a upevněná, když Pán řekl samému Petrovi: „Cokoli svážeš atd.“

Kdokoli tedy odporuje této moci, Bohem takto zřízené, odporuje božskému zařízeni, leč by předstíral – tak jako Manichaeus – dva začátky, což odsuzujeme jako klamné a kacířské, poněvadž podle Mojžíšova svědectví stvořil Bůh nebe a zemi na počátku a nikoli na počátcích.

Posléze tedy prohlašujeme, (deklarujeme,) pravíme, stanovíme, (definujeme,) a oznamujeme, že ke spasení je veškerému lidskému stvoření nutně potřebná podřízenost římskému veleknězi. Dáno v Lateráně v osmém roce našeho pontifikátu. (1302.)

Výbor z textů ke studiu obecných dějin státu a práva 1956, s. 296, překlad prof. JUDr. Josef Tureček

Po půl roce dokázáno
Čtěte jeho maily

Zničil Českou republiku

na příkaz shora
pomocí migrantů.

Zločince smích přejde.

Západní civilizaci nezničí ti zlí, ale dobří. Se zlými si dobří vždycky poradili. Ale s dobrými, kteří jsou v omylu a kteří si jen myslí, že konají dobro, ale ve skutečnosti konají zlo, si tato civilizace poradit neumí a tito dobří ji zničí. A nejde jen o nadpřirozené skutečnosti, kde jsou tito dobří v omylu a tak páchají zlo (Hus – husité, Luther – protestanti, Rahner – ekumenici). Předsudečné omyly dobrých se tragicky projevují i v záležitostech pozemských. Kolik je jen negativních předsudků vůči Rusku, kolik jen positivních předsudků o USA a EU! Kolik je jen negativních předsudků o katolickém státě a positivních předsudků o této atheistické civilizaci! Dobří, kteří žijí v předsudečných omylech, jsou nejnebezpečnějšími škůdci západní civilizace. I Desatero, podle svého výkladu, dodržují, a rozvracejí společnost. Dobří jsou bez hříchu a zničí svět.