20.05.2011 10:39

K0.2 Náboženská svoboda, Tradiční pohled

Právo na náboženskou svobodu?

Tento článek reaguje na stejně nazvaný text (bez otazníku) jehož autorem je P. Mgr. Pavel M. Mayer OP a jenž byl otištěn v RC Monitoru č. 6/2011 (1).

Autor sice správně uvádí, že „někteří členové Bratrstva sv. Pia X.“ mají za to, že ohledně práva na náboženskou svobodu se „katolická církev odchýlila od své nauky,“ ale je třeba dodat, že tento postoj je v FSSPX všeobecný a že jej sdílí i mnoho jiných katolíků, jež nejsou jeho členy, ani s ním nejsou jiným způsobem spjati.

Článek P. Mayera pojednává náboženskou svobodu na základě Syllabu bl. Pia IX. a deklarace 2. vatikánského koncilu Dignitatis humanae. Papežové se ovšem k této problematice vyjadřovali již dříve. Pius VI. v listu Quod aliquantulum z roku 1791 napadá tehdejší prohlášení francouzského Národního shromáždění, deklarující svobodu myslet, říkat či tisknout v náboženské oblasti cokoli. Takové právo považuje za „nestvůrné a chimérické, jež je proti právu našeho Stvořitele.“ Pius VII. se v listu Post tam diuturnas z roku 1814 staví proti svobodě náboženství a svědomí a píše, že taková svoboda staví Církev jako nevěstu Kristovu na roveň s heretickými sektami a věrolomností židů. Řehoř XVI. v encyklice Mirari vos z roku 1832 píše, že svoboda svědomí je bláznovstvím a odmítá tzv. svobodu tisku. K P. Mayerem citovaným třem bodům Syllabu (jež jsou vzaty již z dřívějších vyjádření Pia IX.), týkajících se svobody náboženství, se druží ještě odsouzení věty z bodu 79: „Jest tedy omyl, že občanská svoboda jakéhokoliv kultu, nebo plná a všem přiznaná volnost pronášet zjevně a veřejně jakékoliv názory a myšlenky, vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí, a k šíření zhoubné lhostejnosti náboženské.“

Rovněž Starý zákon (nezapomínejme, že je součástí Božího zjevení) nezná žádnou svobodu pro šíření falešných kultů. Dokonce z mnoha jeho míst lze seznat, že se mnohdy staví i proti náboženské toleranci. (2) Rovněž sv. Augustin není pro takovou svobodu, když ve svém listu donatistům klade řečnickou otázku: „Která je totiž horší smrt duše než svoboda omylu?“. (3)

Papežové až do 2. vatikánského koncilu se po vydání Syllabu stavěli proti náboženské svobodě (známé jsou v tomto ohledu encykliky Immortale Dei a Libertas praestantissimum Lva XIII. – zde v odkazech VeBu 20. 6. 1888latinsky i česky). Poslední předkoncilní papež Pius XII. ve své alokuci z 6. října 1946 říká: „Katolická církev je … dokonalá společnost, která má jako svůj základ pravdu víry neomylně zjevenou Bohem. Co je v protikladu k této pravdě, je nutně omyl a omylu nemohou být objektivně přiznána stejná práva jako pravdě. V tomto ohledu svoboda myšlení a svoboda svědomí mají svou podstatnou hranici v Bohem zjevené pravdě.“ (4) Rovněž ve své rozhlasové promluvě z 8. ledna 1947 (5) jasně říká, že lidé jako jednotlivci a jako společnost jsou vázáni absolutním řádem hodnot zřízeným Bohem a že nemůže být žádná svoboda nebo právo porušovat tento absolutní řád hodnot a staví se proti tomu, aby tisku a filmu bylo dovoleno podkopávat náboženské a morální základy života. Jistě, že tato slova Pia XII. z citovaných promluv nebyla vyslovena s úmyslem prohlásit neomylně nějakou pravdu de fide, ale ukazují jasně jeho smýšlení a kontinuitu s předchozími papeži.

Dokumenty 2. vatikánského koncilu postrádají onu závaznost neomylného vyhlášení církve, což plyne i z prohlášení připojeného na konec konstituce Lumen Gentium: „S ohledem na koncilní zvyklosti a na pastorální cíl právě probíhajícího koncilu tento posvátný sněm definuje jako závazné pro církev pouze ony věci víry a mravů, které za takové jasně prohlašuje.“ Syllabus navazuje na encykliku bl. Pia IX. Quanta cura (oboje bylo publikováno stejný den, 8. prosince 1864), v níž jsou svoboda svědomí a náboženství jako právo každého člověka odmítnuty jako „svoboda zkázy“. V encyklice stojí: „Tudíž všechna a jednotlivá zvrácená mínění a nauky jednotlivě zmíněné v tomto listu Naší Apoštolskou autoritou zavrhujeme, zakazujeme a taká odsuzujeme a chceme a nařizujeme, aby byly všemi syny katolické církve považovány za naprosto zavržené, zakázané a také odsouzené.“ (6) To je, myslím, dosti silná formulace při uplatnění autority papeže.

Zda této encyklice a Syllabu přísluší neomylnost, snad může být sporné, zcela jistě však nepřísluší deklaraci Dignitatis humanae. Z existence rozporu mezi Syllabem a onou deklarací neplyne, že nejde o článek víry; pouze lze konstatovat, že svoboda náboženství tak, jak je presentována v Dignitatis humanae, není článkem víry.

Pro orientaci v problému je třeba rozlišit vnitřní svobodu člověka a svobodu vnější. Vnitřní svoboda člověka je nám, jak správně uvádí P. Mayer, dána Bohem. To umožňuje, aby se člověk i obrátil proti Bohu, byť je takové využití svobody hříšné a vede ve svých důsledcích k věčnému zavržení. V tomto ohledu máme svobodu páchat jakékoliv zlo, nejen tedy vyznávat a praktikovat falešné náboženství, což ovšem není totéž jako mít přirozené právo takové věci konat.

Dokonce máme povinnost konat něco, co je objektivně nesprávné, jestliže se mylně domníváme, že je to správné. To plyne z všeobecné nauky církve, že jsme povinni následovat úsudku svého svědomí, jež může být mylné – někdy zaviněně, někdy však i nezaviněně. Vůle nesouhlasná s rozumem i bloudícím je vždy špatná; vůle souhlasná s rozumem bloudícím je špatná, je-li blud dobrovolný nebo ze zaviněné nedbalosti, ale blud, jenž není dobrovolný, omlouvá (viz STh I-II q. 19 a. 5 a 6). Jestliže někdo z nezaviněné nevědomosti nepoznává jedinou pravou katolickou víru, a jedná pak podle svého bludného přesvědčení, nehřeší a je dokonce povinen dle něho jednat.

Svoboda v ohledu vnějším znamená, že člověku není bráněno, aby něco konal či nekonal a za jeho jednání ho nestíhá sankce na něj uvalená veřejnou mocí. O právu pak lze hovořit v případě, že by jeho porušování někým jiným bylo nepřípustné, jako je tomu např. ohledně práva na život či práva na majetek. Úkolem státní moci a lidských zákonů není trestat každé zlo, ale jen zlo závažnější, takové, bez jehož zákazu nelze zachovávat lidskou společnost v dobrém stavu (viz STh I-II q. 96 a. 2). Odvádění někoho od pravé víry je však natolik závažné (ve hře je věčná spása), že je třeba, pokud je to možné, aby tomu státní moc čelila.

Rozdíl mezi pojetím náboženské svobody v Syllabu a Deklaraci není rozdíl mezi svobodou bytostnou a mravní, jak se domnívá P. Mayer, ale mezi tím, zda člověk má nebo nemá právo veřejně bez překážek ze strany státní moci vykonávat navenek jakékoliv své náboženství. Pokud mu katolický stát umožní navenek vykonávat své falešné náboženství, je to dle Syllabu v důsledku rozumné tolerance, zatímco podle Deklarace je to jeho právem. Nejde tu o nucení k správné náboženské praxi. Katolická církev vždy učila, že víra musí být přijata dobrovolně, neboť jen dobrovolný dobrý skutek je záslužný ke spáse. Katolická církev tak vždy byla např. proti tomu, aby byly děti židů, jejichž vyznání zahrnuje odmítnutí Ježíše Krista, křtěny a odnímány jejich rodičům. Netvrdila, že židé mají právo praktikovat své náboženství, ale tolerovala ho a nabádala katolické vládce, aby činili také tak. Ti však měli zakročit, kdyby se židovská menšina snažila odvrátit křesťany od Krista.

Rozpor mezi tzv. předkoncilním a tzv. (po)koncilním (pozn. red.: jakoby poslední koncil byl tím jediným koncilem v dějinách) pojetím otázky náboženské svobody je tedy v tom, zda člověk nemá či má nárok bez překážek veřejně praktikovat náboženství, pro něž se rozhodne. Tvrdit, že ano, znamená přiznávat omylu, tedy falešnému náboženství, právo. Princip náboženské svobody vychází z představy, že pravda a nepravda, pravé náboženství a nepravé, mají stejné právo na existenci, což vede k náboženské lhostejnosti a relativismu (viz věta 79 Syllabu). Ale nepravda nemůže mít žádné přirozené právo na existenci. A namítá-li se, že právo mohou mít pouze osoby, pak je třeba mít na mysli předně tři božské osoby, z nichž Syn Boží o sobě říká, že je Pravda. Je třeba rozlišovat mezi právem, jež se může týkat jen něčeho dobrého, a tolerancí, jež se vztahuje k nějakému zlu, jímž objektivně falešné náboženství je. Tolerance některých falešných náboženství může být oprávněná, zejména kvůli zabránění nepokojům v občanské společnosti. Přitom taková tolerance může mít podle potřeby a situace v té které zemi různé meze (např. vyznavači se mohou scházet k bohoslužbám, vydávat tiskoviny pro potřebu své komunity, ale už ne své náboženství veřejně šířit). Jde tu o princip, nikoliv o míru toho, co lze v té či oné společnosti dosáhnout (v té dnešní je mnohdy jistým úspěchem, aby katolická víra mohla být bez překážek hlásána a praktikována). Naproti tomu katolická víra, protože je pravdivá, má právo být všude praktikována a šířena, což plyne i z toho, že Ježíš rozeslal své apoštoly, aby šli do celého světa a učili všechny národy.

Požadavek na svobodu náboženství pro katolíky je třeba zdůvodňovat jinak než odkazem na důstojnost lidské osoby. Tou lze zdůvodnit, že člověk nemá být nucen k přijetí víry nebo k jednání, jež jí odporuje. To, že ji některé státy pod vlivem sekulární či jiné ideologie nebo pod vlivem tam převažujícího náboženství nechtějí přiznat katolíkům, není ještě důvodem k obhajobě náboženské svobody jako lidského práva vyvěrající z důstojnosti člověka. Jde tu o právo na život podle pravdy.

Tohoto práva se podle potřeby v minulosti dovolávali představitelé katolické církve v zemích katolické víře spíše nepřátelských. Tam se lze na ochranu svobody katolické víry a Církve dovolávat světských zákonů o svobodě náboženství. Za takové situace, kdy nelze dosáhnout svobody pro pravdu a prosadit nedovolenost šíření některých závažných nepravdivých či nemorálních postojů, případně (ne tedy z principu) může být lepší přílišná zákonem zaručená svoboda, při které nedochází k postihu žádných dobrých projevů, než postih či cenzura ohledně některých správných, ale i nesprávných, věcí.

Míra rozumné tolerance nepravých náboženství jistě závisí na okolnostech a určitě skoro ve všech dnešních státech musí být větší než v dřívějších dobách. Ve státech, kde katolíci jsou v menšině, je jistě svoboda náboženství pro katolíky dobrodiní, ale její odůvodnění na základě tzv. demokratických principů, důstojnosti člověka apod. je mylné.

Jestliže tedy P. Mayer uznává dobovou podmíněnost a jí se snaží vysvětlit, proč už neplatí věta 77 Syllabu a proč se má naopak uplatnit Deklarace, musí zároveň připustit, že v budoucnu se situace může opět změnit a že se bude třeba vrátit k praxi, vycházející ze Syllabu. Lze souhlasit, že v dnešní době téměř v žádné zemi nejsou podmínky k tomu, aby katolictví bylo státním náboženstvím, ale jedním z cílů politického usilování katolíků musí být, aby se tak opět stalo. Potom budou lepší podmínky pro to, aby si lidé svobodně zvolili, že chtějí žít podle příkazů Ježíše Krista a podle nich i žili. Pius XI. v encyklice Quas primas cituje z Sk 4, 12 a píše: „V tomto ohledu není rozdíl mezi jednotlivcem, rodinou a státem, protože všichni lidé, ať uvažováni jako společnost nebo jednotlivci, jsou pod panstvím Krista. Jestliže si tedy vůdcové národů přejí zachovat svou autoritu a zvětšit prosperitu svých zemí, nebudou odmítat veřejně svoji úctu a poslušnost panství Kristovu.“ Spor je tu o to, zda je náboženská svoboda právo nebo v jisté míře důvodná tolerance. Soudím, že nejde o právo, neboť to nepřísluší nepravdě, ale souhlasím, že v současnosti je skoro všude vhodné, aby státní zákony stanovily, že stát neklade překážky náboženskému kultu, nikoli ovšem v tom smyslu, že by deklarovaly náboženskou svobodu jako právo.

P. Mayer je si vědom toho, že svoboda náboženství potřebuje jistá omezení a odkazuje na článek 7 Deklarace. Měla by být vykonávána v souladu s objektivním mravním řádem, tedy tím, co v oblasti mravů vyplývá z přirozeného rozumu. To vede k otázce, která nepravá náboženství tento požadavek splňují. To souvisí též s tím, které z věcí, jež některá náboženství připouštějí (např. umělá antikoncepce, homosexuální skutky, mnohoženství, potraty, zabíjení jinověrců) jsou té povahy, že je zakazuje i přirozený mravní zákon. To by bylo na samostatné pojednání.

Zbývá otázka vykonávání veřejného kultu přistěhovalci (věta 78 Syllabu), kterou P. Mayer nerozebírá. Předně je třeba zdůraznit, že není lidským právem se přistěhovat do země, kterou si někdo zvolí, nýbrž je právem vlády oné země, koho do ní připustí k delšímu či trvalému pobytu a koho ne. Povinností vlády katolického státu je pečovat o to, aby osoby jiného náboženství se v zemi usazovaly jen v míře, která nemůže poškozovat většinovou společnost v náboženském a jiném ohledu, své náboženství praktikovaly diskrétně a poskytovat Církvi podporu v jejím úkolu hlásat přistěhovalcům evangelium.

Problémem je, když už se stalo, že přistěhovalci jiného vyznání zaplavili cizí zemi v neúnosné míře, což je případ některých evropských zemí a islámu. Islám nepředstavuje náboženství slučitelné s přirozeným mravním řádem, usiluje o podmanění a ujařmení nemuslimských národů a ve své praxi utlačuje či pronásleduje křesťany ve většině zemí tam, kde vládne. Proto i podle článku 7 Deklarace mu svoboda nepřísluší. Určitě je zapotřebí zastavit další příliv mohamedánů, podnikat opatření k snížení jejich počtu a zavést legislativu, která jim znemožní poškozovat většinovou společnost (pozn. red.: je ale otázka, zda tuto většinovou již atheistickou a vražednou, mysleme na nenarozené lidi, společnost poškozuje, když jí poskytuje sice pokroucený, ale přece jen pojem Boha). Stanovit, jaká konkrétní opatření slučitelná s katolickou morálkou aplikovat, vyžaduje znalost reálií v jednotlivých zemích a je třeba o tom vést diskusi bez ohledu na to, že vlády (zatím) nemají vážný úmysl tento problém řešit. Je třeba počítat s tím, že řešení mohamedánské otázky bude bolestivé (i při snaze neaplikovat zbytečně tvrdá opatření), že může dojít ke střetům a nepokojům, ale je nutno vycházet z toho, že při jejím neřešení se situace bude nejspíše jen horšit. Téma si žádá samostatného pojednání někým, kdo problematiku islámu v Evropě dobře zná.

Závěrem tedy: právo na náboženskou svobodu ne, náboženská tolerance v rozumných mezích ano.

____________________

Poznámky:

(1) Viz druhý zdejší článek – Moderní pohled

(2) Podrobněji v M. Kretschmer: Lidská práva, Te Deum č. 4/2010

(3) V latinském orig. „Quae est enim peior mors animae, quam libertas erroris?“ zde (bod 2. 10), německy jako list č. 105 v Bibliothek der Kirchenväter zde

(4) La Chiesa cattolica, come abbiamo gia detto, e una societa perfetta, la quale ha per fondamento la verita della fede infallibilmente rivelate da Dio. Cio che a questa verita si oppone e necessariamente un errore e all‘errore non si possono obiettivamente riconoscere gli stessi diritti che alla verita. In tal guisa la liberta di pensiero e la liberta di coscienza hanno i loro limiti essenziali nella veridicita di Dio rivelatore. V AAS 38 [1946], str. 394, ke stažení zde.

(5) Anglický překlad zde.

(6) Itaque omnes et singulas pravas opiniones ac doctrinas singillatim hisce litteris commemoratas auctoritate Nostra Apostolica reprobamus, proscribimus atque damnamus, easque ab omnibus catholicae Ecclesiae filiis veluti reprobatas, proscriptas atque damnatas omnino habere volumus et mandamus.

Michal Kretschmer / http://www.stjoseph.cz/g117.html#p

—————

Zpět


Po půl roce dokázáno
Čtěte jeho maily

Zničil Českou republiku

na příkaz shora
pomocí migrantů.

Zločince smích přejde.


Západní civilizaci nezničí ti zlí, ale dobří. Se zlými si dobří vždycky poradili. Ale s dobrými, kteří jsou v omylu a kteří si jen myslí, že konají dobro, ale ve skutečnosti konají zlo, si tato civilizace poradit neumí a tito dobří ji zničí. A nejde jen o nadpřirozené skutečnosti, kde jsou tito dobří v omylu a tak páchají zlo (Hus – husité, Luther – protestanti, Rahner – ekumenici). Předsudečné omyly dobrých se tragicky projevují i v záležitostech pozemských. Kolik je jen negativních předsudků vůči Rusku, kolik jen positivních předsudků o USA a EU! Kolik je jen negativních předsudků o katolickém státě a positivních předsudků o této atheistické civilizaci! Dobří, kteří žijí v předsudečných omylech, jsou nejnebezpečnějšími škůdci západní civilizace. I Desatero, podle svého výkladu, dodržují, a rozvracejí společnost. Dobří jsou bez hříchu a zničí svět.