2011-01 Armia Krajowa (2, Počátky)

Polsko má dlouhou tradici konspiračních ozbrojených organizací, která je logickým důsledkem dlouhých desetiletí nesvobody a cizí okupace od druhé poloviny 18. století. Konspirace vlastenecké mládeže byly opěvovány v romantické poesii, a jedno takové spolčení vyústilo v největší polské povstání v 19. století, tzv. Listopadové, které iniciovala malá skupina z varšavské důstojnické školy. Lednové povstání roku 1863 naopak vybudovalo legendu o „lidech z lesa“, prvních polských partyzánech. Koneckonců i pozdější zakladatel nezávislého Polska v roce 1918, Józef Piłsudski, začínal jako člen ozbrojené buňky Polské socialistické strany a zabýval se činnosti, již bychom dnešním slovníkem označili zřejmě za „teroristickou“ (poprvé byl zatčen za přípravu atentátu na cara, a na svém kontě měl i úspěšné vyloupení poštovního vlaku). Všechny tyto organizace působily – právnický vzato – v ilegalitě, nicméně samy o sobě mluvily spíše jako o „podzemí“, skrytých nositelích té pravé legitimity.

Nejinak tomu bylo i po propuknutí 2. světové války. I když v předválečném nadšení si rychlou prohru málokdo připouštěl, Polsko vydrželo vzdorovat spojeným silám Hitlerových a Stalinových armád pouze několik týdnů. Nicméně konec organizovaného odporu neznamenal konec bojů. Prvním partyzánem 2. světové války byl Henryk Dobrzański, krycí jméno „Hubal“, major kavalerie, kterému se se svým plukem, čítajícím kolem 300 mužů, podařilo uniknout z německého kotle a úspěšně vzdorovat SS ještě do dubna 1940 v lesích v okolí Lublinu. Německé jednotky také od začátku používaly v Polsku nejosvědčenější taktiku protipartyzánského boje, tedy princip kolektivní zodpovědnosti civilního obyvatelstva. Už v prosinci 1939 za vraždu dvou policistů ve vesnici Wawer u Varšavy zaplatilo životy veškeré mužské obyvatelstvo v obci. Stejně tak cenou za operace Hubalových jezdců byly životy mužů v celé řadě vesnic.

Zatímco Hubal (Němci nazývaný „Šílený major“) působil v absolutní isolaci, jako poslední zbytek regulérní polské armády, ještě v posledních dnech kampaně v září 1939 vznikly první celostátní konspirační struktury. Na základě rozkazu velitele obrany Varšavy, generála Juliusze Rommela byla zřízená tajná Služba vítězství Polska, podřízená tehdy už exilové vládě generála Sikorského. Organizace byla založená den před kapitulaci hlavního města a byla tak prvním přípravným krokem na dobu okupace. Krátce poté byla přejmenována na Związek Walki Zbrojnej (ZWZ, Svaz ozbrojeného boje).

Cíl ZWZ byl od samotného začátku definován jako příprava ozbrojeného povstání na týlu okupačních armád, a to v okamžiku, kdy na polské území vstoupí zpátky regulérní polská armáda. Od začátku také organizace získala rozsáhlou celostátní strukturu, s centrálním velením a krajskými oddíly. Důraz byl kladen na „celonárodní a nadstranický“ charakter – poměrně záhy byl zřízen Vrchní politický výbor jakožto poradní orgán pro vojenské velení, do něhož členy delegovaly hlavní politická uskupení, od socialistů přes lidovce k naci­onalistům. Mělo tedy alespoň v teorii jít o pravý opak nesmiřitelně rozhádané politické scény předválečného období.

ZWZ od začátku také vznikala jako struktura přísně podřízená legální polské vládě sídlící v Paříži, a po pádu Francie v Londýně, která jmenovala velitelé a další členy vedení organizace. Ti nicméně získávali velkou samostatnost, především kvůli potížím v komunikaci s vládou – kurýři mnohdy potřebovali několik týdnů, aby jakoukoliv zprávu přes okupovanou Evropu přenesli z Varšavy do Londýna nebo zpět, a radiové spojení bylo záležitosti teprve dalších let války.

ZWZ měla mít v původním plánu dvě vrchní velení, pro oblast německé a sovětské okupace. Nicméně v těchto prvních měsících války se sovětský teror ukázal jako mnohém důslednější a propracovanější než nacistický. V oblastech východního Polska došlo k velké vlně zatýkaní všech potencionálně nebezpečných „živlů“, které byly likvidovány (v Katyni a na mnohá dalších místech) nebo (v počtu několika set tisíc) odvážený do gulagů a kazašských stepí. Velitel „východního křidla“ ZWZ, generál Michał Tokarzewski byl už začátkem roku 1940 zatčen NKVD a uvězněn ve Lvově. Takže v podstatě až do roku 1941, tedy do okamžiku, kdy v důsledku Operace Barbarossa se všechna polská území dostala pod německou kontrolu, působila ZWZ téměř výlučně na „německé“ straně.

Od června 1940 byl velitelem ZWZ generál Stefan „Grot“ Rowecki, zřejmě klíčová postava v dějinách polského odporu, člověk, který sjednotil četné konspirační skupiny působící na území Polska a postupně vytvořil akceschopné struktury. Když 14. února roku 1942 rozkazem generála Sikorského v Londýně je ZWZ přejmenována na Zemskou armádu (AK), veliký portrét Roweckého už visí u vchodu do centrály Gestapa ve varšavské Szuchově aleji – je to portrét „nepřítele Říše číslo 1. v okupovaném Polsku.“

Maciej Ruczaj