Paní L. Procházková se diví, nezná příčinu a tedy ani řešení

A není to jen paní Procházková, v koncích jsou všichni liberálové. Paní Procházková jen ten údiv (a úzkost) liberálů dokonale popsala. Čím to je, že se na nás jakoby najednou valí totalita mávající rudými kartami? Všimněme si dobře napřed samotné paní Procházkové. Tato paní je známa i tím, že nemá ráda ani církevní restituce ani samu katolickou církev. Ne že by dnešní katolicismus byl bez vady – naopak má dnes vad velmi mnoho (společným jejich jmenovatelem je nasáklost, ano, liberalismem; a znakem toho je, že každý moderní katolík se považuje, ano, za konservativce, zmatení v církvi dokonalé). Ale paní Procházkové nevadí církev liberální, nýbrž konservativní a tradiční. Pěkný paradox. Tradiční církev se vyznačovala tím, že stavěla mantinely liberalismu. Paní Prochízková takové mantinely ráda nemá. Má ráda demokracii bez mantinelů. Ale v takové demokracii, a mantinely nestavívala jen církev, byly to i různé jiné tradice, tradiční způsob života, tradiční instituce (mnohdy pravda vytvořené církví), v takové demokracii roste mnoho špatného. Člověk s padlou přirozeností totiž volí spíše špatné a zlé než dobré; ne vždy, ne nutně: poučka praví – spíše. A tak se v demokracii bez mantinelů množí zlo. A jakmile společenské zlo dosáhne úrčitou úroveň, objeví se rudé totalitní karty (nebo hnědé totalitní). Suma sumarum: demokracie bez mantinelů, liberální demokracie, nemůže být stabilní a tenduje ke svému zničení, tj. k totalitě. Dokonce se dá říct, že idea moderní demokracie byla inteligentními lidmi vymyšlena s cílem vytvoření totality. Dílčí otázkou zůstává, jak pevné, jak vysoké mají být ony mantinely, aby se sebezničení svobodné společnosti zabránilo. Hrozba totality je tak velká, že by měly být raději pevnější a vyšší, než slabší a nižší.

A nyní už text paní Procházkové:

Budoucnost už není, co bývala

Lenka Procházková

22.11.2014

O padesát let později se připomínka statečnosti a nepokořenosti mladé české inteligence stala startovní událostí ke změně normalizačního režimu. I tehdy vyjadřovali účastníci protesního průvodu odpor proti jediné povolené pravdě, i tehdy byli surově napadeni. Jejich odvahu nelze zlehčovat tím, že nikdo při policejním zásahu nezemřel. Sedmnáctý listopad se pak stal státním svátkem jako Den boje za svobodu a demokracii.

Po pětadvaceti letech od proměny režimu se znovu ulicemi Prahy vydal protestující průvod. Jeho účastníci označení červenými kartami tentokrát nemuseli překonávat strach ze zásahu policie, ta je naopak provázela, aby mohli v bezpečí křičet svou zlobu vůči prezidentovi a jeho voličům. Nikdo je nerozehnal, když házeli na představitele státu potraviny. Svůj zmobilizovaný odpor si užívali kolektivně, bez osobního rizika. Tím se naprosto odlišují od protestujících lidí z roku 1939 a 1989. S nimi je spojuje technicky jen to zneužité datum, ale nikoliv statečnost a rozhodně ne motiv. Den boje za svobodu a demokracii tak letos dostal protichůdné vyznění, když se od oslavy demokracie posunul k boji proti jejím principům zakotveným v ústavě a od svobody projevu couvl do regulovaného úvozu mediálně podporovaných akcí. Kdysi nenáviděná uniformita postojů, hromadných hesel a třepetalek (dnes kartiček) se znovu valila určeným směrem. Na rozdíl od protektorátních a později komunistických spektáklů, kdy démon souhlasu byl vyvolán strachem, účastníci pondělní parády takovou polehčující okolnost nemají. V době internetu nemají omluvu ani v nevědomosti. Výběr informací, který je přivedl ke sdílení vzteku a k fyzickému ataku na demokraticky zvoleného prezidenta, z nich dělá tupé beranidlo. Tedy nástroj používaný při dobývání tvrze.

I demokracie je tvrz a jejím opevněním jsou přijaté a dodržované zákony. Pondělní beranidlo, které se rozmáchlo k proboření ústavního zákona o přímé volbě prezidenta, ukazuje, že část společnosti se od demokracie odklání. Zatím je to menšinová část celku. Útočníci na tvrz ale mají na své straně veřejnoprávní média. Klamavá reklama na „svaté“ nadšení „neohrožených rebelantů“ se vtírá do povědomí televizních diváků a ovlivňuje jejich smýšlení. Obránci tvrze, o nichž média informují spoře a s posměšným přídechem, tak místo mravní posily od přihlížejících dostávají nenávistné a výhružné maily.

V této fázi boje o budoucnost se někteří politici chovají jako (doslova) chudí duchem, když oslavují útok proti tvrzi, kterou mají za úkol střežit. Většina politiků a oslovených „celebrit“ se ale projevuje obojetně. Odsuzují jenom ta vajíčka. Protože sami nechtějí mít žloutek na tváři, vyčkávají, jak vývoj bude „spontánně“ pokračovat. Teprve pak se přimknou k vítězícímu mužstvu. Teď s nimi počítat nemůžeme. Musíme bránit svou tvrz i proti jejich zbabělosti.

Budoucnost už není to, co bývala. Nejen v Čechách a na Moravě je přesměrovaná na zpětný chod. Kde, čím a za jakých obětí se ten pochod proti času zastaví? Kolik osudových mezníků budeme muset prožít znovu a nově, kolik miliónů křížů (i hákových) bude lemovat tu cestu? Naše děti o téhle „cestovní mapě“ ještě povětšinou nic netuší. Jsou napumpované hustilkou „výběrového“ školství a virtuální reality do tvaru pevných míčů, s kterými lze kopat podle příkazů trenérů. Vzbuzuje to úzkost.

Slovo úzkost je odvozeno od pojmu úzký. V každé tvrzi, i v té naší obležené, jsou v hradbách úzké průzory, střílny obránců. Tam dnes musíme stát, odhodlaní odrazit nový útok.

Možná, že ta začínající bitva je předem prohraná. Ale i tak do ní musíme jít. A na výzvy z tlampačů, které nás budou vyzývat ke kapitulaci: Surrender! You won't be harmed! (Vzdejte se! Nic se vám nestane!) dát jedinou možnou správnou odpověď: Merde!

https://www.novarepublika.cz/2014/11/lenka-prochazkova-budoucnost-uz-neni-co.html