Řecko prý má do 12 hodin libovolného dne za těch pět let odsouhlasit jakési úsporné reformy, jinak prý přijde nějaký bankrot, nebo co. Ale pak se nic nestane a lidé s napětím sledují další díl a znovu a znovu věří, že to je ten díl rozhodující. Píše v komentáři Ladislav Jakl.

Po letošních volbách, které dostaly v Řecku k moci hnutí SYRIZA, ne zrovna nakloněné nějakým úsporným opatřením, se seriál změnil ve vzrušující on-line přenos nebo reality show, kdy mají lidé mít pocit, že sledují poslední rozhodující minutu prodloužení zásadního utkání. Vidíme zpocená čela, silná prohlášení, nová a nová ultimáta. A všichni se tváří, že opravdu o něco jde a že zrovna tahle chvíle je ta zlomová. Jako všechny předchozí a všechny budoucí.

O co jde? Co hrozí? Bankrot rozhodně ne. V něm už Řecko žije dávno. Bankrot znamená jediné: ztráta schopnosti plnit své závazky, tedy splácet dluhy. A ty Řecko bez nových dluhů a nových injekcí ze zahraničí dávno neplatí, protože není z čeho. Jde o pouhé divadlo, na kterém je pozoruhodné jen to, jak ho veřejnost baští, jako kdyby si nepamatovala, jak se sto předchozích ultimát kamsi vytratilo.

Jaké má to divadlo smysl? Na řecké straně jde o divadlo pro voliče. Ten má mít pocit, že za něj nová politická garnitura srdnatě bojuje, že hájí zájmy řeckého lidu a nerozklepe se poslušně z každého pokynu z Bruselu.

Na straně unijních institucí jde také jen o divadlo. Potřebují říci některým zneklidněným vládám členských zemí a hlavně občanům největších plátců do unijních rozpočtů, že peníze do Řecka se nelijí jen tak, ale pouze za cenu zásadních ústupků řecké vlády.

Ale je tomu opravdu tak? Tečou do Řecka peníze výměnou za nějaké reformy? Vůbec ne. Ty nemají žádný význam. Je úplně jedno, jestli všechny podmínky unijních institucí budou splněny do puntíku nebo budou zcela ignorovány. To má pouze vytvářet efekt pro veřejnost. Na schopnosti Řecka fakticky vracet své dluhy nějaká požadovaná opatření nemohou nic změnit.

Unijní instituce celým tímto divadlem potřebují zakrýt fakt, že peníze svých daňových poplatníků budou „do Řecka“ lít bez ohledu na jakákoli jednání nebo sliby reforem. Nové a nové úvěry a finanční injekce Řecku mají totiž úplně jiné důvody, na nějakých úsporách zcela nezávislé.

Zaprvé: Peníze se v Řecku ani neohřejí. Jen jím protečou a skočí na účtech věřitelských západních bank, kterým tohle divadlo náramně vyhovuje. Proto také tyto banky bez obav půjčovaly i tomu, u koho bylo jasné, že sám nikdy nic nevrátí. Počítaly s tím, že to zaplatí občané zemí eurozóny ve formě pomoci Řecku. Jenže to nemůže německá kancléřka jen tak německému poplatníkovi říci, že jeho penězi jen sanuje své vypočítavé bankéře.

A zadruhé: Jedině litím peněz do svých bank oklikou přes Řecko je možné udržet Řecko v eurozóně, což je důležitý nástroj bruselské mocenské unifikace. Je to pořád levnější než válka, panování nad kontinentem za nějaké ty (cizí) peníze stojí.

Z obou důvodů penězovod bude fungovat i nadále a divadelní představení z různých summitů nás má jen oklamat, že další lití peněz záleží na výsledcích nějakých jednání.

Nemluvme vůbec o bankrotu (když už je dávno realitou a nemůže tedy Řecku hrozit). Jde o to, zda unijní vlády a bruselské instituce budou dál „Řecku“ platit další miliardy. Jen to je otázka a nic jiného. A to vůbec nezáleží na nějakých reformách ale na tom, zda bude trvat zájem na udržení moci nad Řeckem (popřípadě dalšími zeměmi, které by po eventuálním řeckém vysmeknutí se z chomoutu chtěly následovat řeckou cestu) a zda bude trvat vliv bankéřů na západní politiky.

V této souvislosti musím zmínit ještě jednu věc. Často se mluví o Řecku a Řecích pohrdlivě v tom smyslu, že si žijí nad své poměry, nikdo tam pořádně nepracuje, všichni mají veget a ostatní občané EU na ně doplácejí. Ale není to koneckonců věcí každého národa, jestli chce usilovat o větší produktivitu, nebo raději chytat lelky? Co nám je do toho? Co je do toho Bruselu a Berlínu? Když chtějí být Řekové chudí, ať jsou, když si rovnostářstvím chtějí zmrazit jakýkoli hospodářský růst, jejich věc.

Nebo ne? Jistě. Je to přece euro. A o to jde. Kdyby ho Řecku nikdo nenutil, kdyby dál mělo svou drachmu, tak by mohlo vesele devalvovat do té doby, dokud by nenastal rovnovážný stav cen a mezd, který by zrcadlil rozdíly v produktivitě. A nikdo by na něj nemusel doplácet. A také by to eventuálně motivovalo Řeky o něco se snažit a třeba i něco vyvážet.

Jenže euro bylo řadě méně vyspělých zemí vnuceno kvůli tomu, aby mohly být snadněji ovládány. Bez politické unifikace totiž měnová unie fungovat nemůže, protože kde nemůže proběhnout devalvace, musí téci peníze. A tok peněz musí schválit centrální politická moc. A o její udržení jde.

Euro je jen nástrojem další unifikace. Kdysi nám říkali, že euro zajistí naši stabilitu. Nyní nám říkají, že my naopak musíme zajistit stabilitu eura. To bez peněz nejde. Ale euro bruselské elity nutně potřebují k udržení a posilování moci. V zájmu udržení eura (a pod jeho záminkou) se každý den objevují nové a nové nápady na omezení suverenity členských zemí.

Řecká krize má jedinou příčinu a jediné řešení. Příčinou je euro a řešením je odchod od něj. Jenže Řecko by mohlo fungovat jako první kostka domina a bruselská babylonská věž by se zřítila. A proto peníze do Řecka potečou dál a dál, jen to divadlo kolem je třeba občas zdramatizovat a vyšroubovat, protože vnímavější lidé mají pocit, že už to začíná být nuda, dodává Jakl.

https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/jakl-vzrusena-jednani-o-reckych-reformach-je-jen-divadlo/

Řecku akutně hrozí bankrot. Pokud se do úterka 30. června nedohodne se svými věřiteli, nebude moci splatit prostředky jednomu z nich, Mezinárodnímu měnovému fondu, které k danému dni dluží. Podaří se nakonec dohodu uzavřít, nebo ne?

L. K.: Myslím, že k dohodě dojde. Nebude to ani za pět minut dvanáct, ale doslova za minutu dvanáct.

Proč myslíte?

Řecko je z ekonomického hlediska zanedbatelné. Odpovídá za méně než dvě procenta ekonomického výkonu eurozóny. Hraje však podstatnou roli z geostrategického hlediska. To je v celé té současné diskusi kolem řecké krize často opomíjený fakt.

Buďte konkrétní.

Země vydává na obranu poměrně závratné sumy. Konkrétně více než dvě procenta svého hrubého domácího produktu. Více v tomto ohledu dávají na své obranné složky ze zemí NATO pouze Spojené státy a Francie. Průměrná členská země NATO přitom dává na obranu 1,5 procenta hrubého domácího produktu a taková Česká republika ještě výrazně méně, asi jedno procento HDP. Značí to tedy, že výdaje Řecka na obranu jsou v poměru k velikosti ekonomiky o více než sto procent vyšší než výdaje České republiky na obranu.

Proč?

Geografická lokalizace Řecka z něj dělá jakousi vstupní bránu z arabského světa do Evropy. Z geostrategického hlediska je dále podstatné jeho umístění u Středozemního moře. Ne náhodou Řecko vstoupilo do NATO už v roce 1952. Nejen v době studené války představovalo důležitou předsunutou baštu Západu a potažmo Spojených států. Budou to podle všeho nyní opět Spojené státy, které se výrazně – byť spíše zákulisně – zasadí o to, aby Řecko s věřiteli dohodu uzavřelo.

Bude to tedy nakonec geostrategický zájem Spojených států, který převáží nad ekonomickými ohledy Německa, pročež se k dohodě dospěje?

Tak nějak. Nezapomeňme ale, že Německo má v Řecku také silné vojenské zájmy. Německo je po USA a Rusku třetím největším globálním vývozcem zbraní. Řecko je přitom třetím největším světovým odběratelem německých zbraní, po USA a Izraeli. A teď si představme, že by Řecko zbankrotovalo, že by se tedy citelně zvýšila pravděpodobnost jeho odchodu z eurozóny a tedy i z Evropské unie. Země se špičkovou vojenskou technikou, lokalizovaná na geostrategicky neuralgickém bodě, by se stala do značné míry bezprizorním státem, jakýmsi odpadlíkem.

Ačkoli členství v NATO by Řecku pochopitelně zůstalo, země by se i tak mohla stát poměrně nevyzpytatelným jazýčkem na vahách na geopolitické šachovnici. Představme se třeba finanční pomoc Moskvy nebo Pekingu, umocněme ji náladou v řecké, náhle „odpadlické“ společnosti, náladou plnou frustrací a zloby, a dostáváme třaskavý koktejl. To vše v čase, kdy „kousek vedle“ mobilizují své síly fanatici Islámského státu. Když říkám „kousek vedle“, myslím to s nadsázkou, ale ne zas tak velkou, vždyť Řecko a Islámský stát od sebe dělí jediný stát – Turecko.

Od bankrotu Řecka je ale k jeho vystoupení z Evropské unie ještě dlouhá cesta, ne?

Ne tak docela. Vlastně stačí, aby – pokud by nedošlo k dohodě Řecka a věřitelů – Evropská centrální banka přestala zemi dodávat záchranné finanční prostředky. Aténám pak nezbude nic jiného než začít tisknout nějakou svojí vlastní měnu, třeba „novou drachmu“. Právně však nic jako „odchod z eurozóny“ neexistuje. Tisknutí vlastní měny by ale takovým odchodem de facto bylo.

Právně existuje pouze „vystoupení z Evropské unie“. Aby si tedy Řecko mohlo na svém území legálně tisknout vlastní měnu, muselo by formálně vystoupit z Evropské unie. Mohlo by do ní okamžitě podat opět přihlášku a vstoupit s podobným statusem, jaký má třeba ČR, tedy členská země EU, která však neplatí eurem. To vše by se však nemohlo odehrát „přes noc“. Země by se tak minimálně na nějaký čas opravdu stala oním bezprizorním státem na geopolitické šachovnici.

Znamená to, že to, co se nyní kolem Řecka děje, všechny ty summity a konference, je jaksi druhotné?

Myslím, že ano. V historii tomu zpravidla tak je, že běží jeden, oficiální scénář, o kterém slýcháme v televizi a čteme v médiích. Ve skrytu naopak běží scénář druhý, neoficiální, ale mnohdy rozhodující. Jakýsi „matrix“. O něm se dozvídáme často až s odstupem let či desetiletí, ze vzpomínkových knih klíčových účastníků, z odtajněných archivních materiálů tajných služeb atp. V rámci tohoto druhého scénáře tedy Řecko bude zachráněno. Z geopolitických důvodů. To však nic nemění na tom, že čistě ekonomicky je jeho záchrana nonsens. Jenom se protahuje agonie.

Pokud do 30. června k dohodě dojde, znamená to totiž to, že Mezinárodní měnový fond či Evropská centrální banka poskytnou Řecku další půjčku, díky které Řecko splatí své předchozí půjčky těch samých institucí. Instituce tedy dokola půjčují, aby jim mohly být vypláceny jejich předchozí půjčky. To moc ekonomické logiky nemá.

Lukáš Kovanda působí jako hlavní ekonom ekonomického portálu Roklen24.cz, je členem správní rady think tanku Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Od roku 2007 uveřejnil knižně i časopisecky více než stovku rozhovorů s významnými světovými ekonomy včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další) a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Napsal několik knih o ekonomii.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Traskavy-koktejl-Renomovany-ekonom-vysvetlil-zda-Recko-zbankrotuje-a-odejde-z-EU-Svou-skrytou-hru-v-zakulisi-pry-hraji-USA-A-Putin-s-Cinou-381398